Literární koutek pro neslyšící

Marča



Když byla moje maminka jako malá holčička a neuměla skákat přes lávku a uklouzla na rozklivaném schodišti a spadla do vody. Moc křičela, ale naštěstí uměla plavat. To nynější schodiště, na němž neupravená omítka vypadala velice staře tak pře sto let. Ale nepadala, protože měla svou dobrou kvalitou své doby. Na protější straně zdi byla velká ohromná okna. Z velkých oken bylo vidět do dálky spolu vycházející slunce jak ve výloze. Vždy, když slunce vycházelo, maminka se rychleji probudila než ostatní lidi bez oken.
V tu chvílí na tu schodišti s velkými okny stoupla maminka, právě, kdy slunce vycházelo. Opřela se o zeď. Začala křičet, že se něco stalo. Její ruce ohmatává zeď, pohybují se křečovitě, srdce její silně buší, otevřela své rty, vlasy byly jak v elektrickém napětí a roztáhla nohy. Jako že byla po sexu. Neznamená to, že se milovala s mužem. To bylo něco jiného než mazlivý sex. Ruce začnou škrábat po zdi a zeď nepraskla ani na rukou nebyly stopy po zdi. Když se její hlava blížila ke slunci, měla v obličeji tolik světel, jakoby by chtěla, aby měla na hlavě také slunce. Teplo od světla hřeje na její obličej, a tak se dostane do krve a proudí po celém těle jak horká voda.Nemusí jit do teplou vanu. Jak krev se dostane do srdce, tak se rozbuší a to silněji, než kdyby se zamilovala do muže na první pohled. Její pohled od slunce se její duše původně bílé se dostává do barvy žluté, stejně tak, jaká byla barva zdi od slunce. Její tělo bylo jak poupátko, kdy jaro začíná. Všude krásný pocit a tolik silný jako silný déšť jako splachující záchod.
Sex do duší nikdy nepřináší štěstí, ale slunce ano, jak osvětluje duši. Zahřeje, osvěžuje, proteče se do krví a tak se zaproudí. A to neustále. Krev protéká do pokožky, do srdce, do mozku, do nohu, rukou i tam, kdy je pro nás neobvyklé, to je jako, když se studená voda dotkne zmrzlých noh, ale nijak to nevadí. Začne vypukne kůže, které roste semeno v plamenech. Nervová soustava se probudí až do duše, které nemůže přestat a proto začne vystříkovat než ušije pusa, kde nedá prasknout jak spadne knoflík. Nekoněčná je stále než u mužů, které spadne pero, nebo chce zavřít záclony. Oči, rty, řasy, obočí začne ohřívat (ožívat), prohlubují, roztahuje mimické svaly pod kůži, a vypadá jako za mlada. Neustále stála a nebyla tak unavená. Nohy měla stojící palec a klidně dlouho stála víc než by dokázala baletka. Její palec se neustále pohyboval nebo kroužil a přitom bolest necítila. Sama sebe se neudržela, ale dokázala stát i hýbat svým tělem. Když světel slunce již nebylo tolik a začalo slábnout jako zvadnutí růží nebo umírající buňky, jak za chvílí omdlí. Jak fouká, tak list od růže začne létat, slunce je již pod mrakem. Probudila a utíkala pryč, když se stala tma. A spí jakoby že nic nebylo, ale událo se tak.
Maminka stála na chodníku schodiště, kam šla, kdy se ráno probudila a vstala z postele. Jakub stál dole u otevřeného dveře, odkud se vracel z baru v ranním čase. Nebyl dost opilý, jen dobře naladěný, ale neusmál se, když spatřil svou matku. Táhl se silný průvan. Mamka na něho zakřičela, aby zavřel dveře. Nechtělo se mu, ale na to jí něco říct. Nemohl, jak měl pocit, že by jen koktal. Maminka se dívala do očí svého syna a on na oplátku na ní také. Chtěla mu také něco říct, ale nemohla, jak měla své hrdlo jak v kleci. Počasí bylo těžké, ale po chvílí přišel déšť, jak se čekalo. Malá holčička seděla v obývacím pokoji, kde sama hrála a dívala se na Jakuba, jak se naštval. Když se na ní podíval, všiml si, že má smutečný úsměv. Zavřel dveře a utíkal nahoru po schodech, které vede do jeho pokoje. Přitom se nepodíval na matku. Matka šla dolů do kuchyně udělat kávu. Jakub si vzal batoh, vzal potřebné věci, aby mohl nadobro odejít. Malá holčička o tom věděla, tak stála ve dveřích. Mamka se na ní podívala a divila se, proč tam stojí. Všichni mlčeli jako na pohřebním mši.

„Pohřební mše“
Tiše zvolal a do daleké dálky
více neoslovoval, takže nic neslyšela.
Oslovil jsem, volal jsem a klesl opět na polštář.
Najednou ke mně přistoupila, položila mi na čelo ruku.
Když odcházela ani neohlédla. která žila svou mlčenlivostí.
Vrátila se a sedla si do křesla.
Za chvílí Jakub opustil svou místnost, kdy čas ztichl.
Rozhlédl se kolem sebe, kde byla tma
vypít nějaký lék, aby více neoslovoval.
Od té chvíle zase ticho, matka si usedla si na roh postele
a nahmatala mu tep a řekla mu:
„Jako vratné jezero mrtvých“
Opuštění společné vzpomínky,
kde byla na místech, a jeho už nebude.
Zůstane jen jeho duše, odkud vzešla,
jedině matka ví.

Jakub měl u sebe batoh a nechtělo se mu loučit se svou matkou. Utíkal přes pokoj, chodník ke schodům. Zpomalil se v předsíni, kde u dveří stála malá holčička. Jakub řekl:
„Nezapomeň na mě a na tebe také nikdy nezapomenu. Uchovej si mou duší ve své duši, jak jsme se měli velice rádi. “
Dal jí pusu a ona mu objímala ta silně, že napovídalo, jak ho nechce pustit a tak ho nechat odejít. Ale věděla, že to tak musí být. Chápala ho.
Řekla mu: „Miluji tě.“. Oba se smutně usmívali jako smutný pes, co má na očích.
Malá holčička stála u dveřích, které vedly ven. Cítila se osamělá, když Jakub šel pryč z domova. Nemohla jít ven, když venku pršelo a měla na sobě jen pyžamo. Sama plakala, jak si více uvědomovala, že Jakub je skutečně na cestě do neznáma. Jmenovala se Marča. Byla krásná, že žádná jiná fotomodelka se jí nemohla srovnat. Díky tomu, jak byla skromná a chovala se přirozeně. I svým pláčem nabyla svou přirozenou krásou. Některé dítě by vypadalo nehezky jak zamračeno ve tmě. Marča byla ve věku, kdy se začala kvést ke kráse jak lesní víla s růži. Její maminka stála u okna, držela se záclony. Dívala se přímo na Jakuba, jak šel z domova. Jmenovala se Marie a byla na čtyřicátých let. Zůstávala doma v důchodu, kde si více uvědomovala, že se svou psychikou není v pořádku. Neměla manžela, jak jí zemřel, kdy se jim Jakub narodil. Právě z toho vyplývalo, že vztah mezi Jakubem a matkou vždy problém se našel. Nyní měl konfliktů plné zuby. Matka také měla z toho nervy, ale nyní této chvíle nelitovala. Byla ráda, že Jakub odcházel z domova. Neměla pocit, ani nad tím nezamýšlela, ale slzy z očí jí tekly.
Jakub vyšel na cestu, která okolo ní byly samé lesy a často se otáčel na svou sestru, stojící u dveří. Naštval se, protože matka mu nechce říct, co se vlastně stalo, kdy otec zemřel. Moc mu o tom nevykládala a dodnes jí trápí chvíle, kdy se jí zeptá, nebo sama uslyší, když někdo zmíní o otci. Marie o otci nikdy neřekne ani pár vět. Proto Jakub šel pryč, než aby zůstal u matky, ale to nebyl jen problém okolo otce, ale i mezi nim a matkou. Miloval tolik svou matku a svou sestru. Sám měl spousta přátelství z města, ze školy, od sousedů, kde se seznámil na záchodě, v umývárně, ve sprše i ve sklepě, kde se pravděpodobně lidé objevují. Nerad myslel na starosti, problémy i na domácnost, kde dosud žil. Nebylo na to těžké zapomenout, ale přestalo to bolet. Avšak Jakub a Marča nechtějí zapomenout, jak se měli rádi, žili společně v jedné místnosti. Od něho tolik tvarů slz tekly, vlhké oči jako zmoklý lesklý až průhledný květ po dešti, tolik jí chyběl. Tak bolestné srdce, až duše vypuklo. Duše se nechce pouštět, musel by nejdříve jí odpustit, že měli lásku, jak se jejich ruce objímali, během, kdy venku pršelo a byli doma. Šel, šel a šel, přitom již nejméně desetkrát otáčel dozadu, pak Marča k němu běžela cestou, kudy odešel. Neutíkala tak rychle. Stále se více zpomalovala, jak byla udýchaná a bolelo jí celé tělo a třásla se. Nemohla dál, postála a šla zpátky ke dveří, kde předtím stála.
Nezastavitelné mokré slzy z očí, tolik kapek. Několik kapek teče i z duše, tak ta duše se zkrásněla od běla ke průhlednosti, ke barevnosti a lesknutí jako bělají perské mušle. Není to vodopád, ale skoro, jak měla po celé tváři a nemohla utřít líce , když tolik leje jakoby déšť. Nejen obličej byl zaplaven, ale jemně a pomaloučku, slza po slze padají dolů, kam dívka právě jde. Začnou bouřit, padají dolů na dlaždice, na kterých stála u dveří, tvary mrizky obdélníku kovové desky. Dopadané kapky začnou pařit, kde na místě bylo horko jak v pralese, a mlhavo a vonící po ránu. Jak se to vlastně paří? Kam kapka letí? Vidíme stoupat kouř z cigaret, ale kapku? Kapka se pohybuje nahoru svou překrásnou a lesknutím, jak se rozfoukne . Tolik i několik kapek vypukne jak z buňky žába. Kapka z miliónů buněk. Postupně se zarovnává a každá kapka je vedle sebe jak pravidla řady, režimu či hry. Mlhavá kapka na mokrém obličeji se uplakaná vrátila. Oči její se krásně lesklo, jak plavali ve lesklé vodě s lesklými kapkami. Poskakující a postupně jedna po druhé po třetí a čtvrté kapky po tváři jako padající listí podle cest od očí. Oči se leskly, kde byly paprsky kapek. Zpomalily se. Kapka se nemůže vracet tam, odkud vzešla. Tam už nebyla ani slza, ani kapka, vše se vypařila i to, co jsi zažila. Kam se vlastně schová, když slzy nejsou? A kam jdou? Jdou do hloubky duše. Přemění se v dobro, která kapka mokré vody čistí, aby duše byla co nejčistší prázdnota jako když na místě horkého těla opláchneš studenou vodou. Kapka je jak duše, která je lesklá, plave a paprsky ze sluneční a modravé průhledné z povrchu. Duše není jen v nebi, ale uvnitř člověka, jak ji může upravit tak, aby byl člověkem v člověku.