Literární koutek pro neslyšící

Jinak o Veliké řepě


Petr Pašek
(7.5. 2004)

Po vyrůstání řepy…

… dědeček spatřil velikánskou řepu, nestačil se tomu vynadivit. Pomalu klopýtal k té řepě a zkoušel ji pomocí listí táhnout, aby ji vyndal a z toho udělal dobrou polívku. „Jak je to možný? Dříve v mládí mi to odjakživa šlo a nyní? Nějak mi to nejde, no, co, už mám starší tělo.“ řekl si. Sedl si na zem a přemýšlel, co udělat. Vstal a šel domů, že cestou něco mu napadne.
Doma měl bohatou sbírku knih různých témat, co koho může cokoliv napadnout. Nasbíral během lét, co žil sám. Pojednou zničehonic jedna  z těch knih spadla. Děda si toho všimnul, a zvednul ji, i když měl v úmyslu si přečíst něco určitého. Tato kniha měla titul „Neslyšící a jejich kultura“. „Aha, to je dobrý nápad, vrátím se na zahradu.“ pomyslel si. Věděl, že u jeho plotu zahrady v určitou dobu chodí pravidelně starší paní, která neslyšela od mládí a někdy také s tlumočníkem. Šel ven k plotu a čekal. A opravdu po chvílí se ta paní objevila, ale bez tlumočníka. Zkoušel na ni volat, avšak ho minula. Zavolal tedy na celou vesnici:
„Tlumočníku!“, doufajíc, že má otevřené okno. Počkal. Spatřil, že černá osoba se mu stále zvětšovala. Měl jen z toho radost a pověděl mu, že si přeje tuto paní na pomoc vytáhnout řepu. Podivil se tomu:
„Proč zrovna neslyšící?“
Dědeček se na to usmál: „Protože, jak vím z knihy, že neslyšící nemusejí vydávat energie mluvením a nejsou také tak rozštěkaní okolních zvuků a tak jsou silnější a jsou lépe na svou práci soustředění, proto mu věřím, že mi lépe pomůže.“
Tlumočník s nim rád souhlasil a šel pro ni.
Uviděl před sebou velikánský dům. Ten dům nebyl jen tak obyčejný. Byl postaven ve tvaru velkých objemných dvou rukou, které prsty byly vzhůru nahoru, dvoje dveře byli tak ve dvou „zápěstí“. I dovnitř vešel. Uviděl, že ta vybraná paní pohodlně seděla a bavila se s ostatními stařeny svým znakovým jazykem, pro tlumočníka velice krásným, ale dosud pro něho stále záhadným. Zamával na ni, a pověděl jí, o co mu jde. Zvedla se čile ze židle a šli spolu k dědečkovu domu. Vešli do zahrady. Starší paní se za dědečkem hned postavila, chytla za jeho pas a tahali řepu. Tlumočník se na ně díval. Avšak řepa se nepohnula.
Dědeček řekl: „Nejde nám to, co uděláme?“
Paní ukazovala: „Musíš vzít ještě někoho.“ Stařec od tlumočníka porozuměl a souhlasil s ní.
„Už jsme unavení, že.“
„To tedy já ne, ale mám nápad, podíváme se na tvé knihy.“ navrhla mu.
„Dobře, půjdeme na to, ale dáme si malou pauzu, co tomu říkáš?“ na to dědeček.
Vyhověla mu ráda a vešli dovnitř. Dali si u zeleného stolku čaj. V tu chvílí kniha s žuchnutím spadla , kterou jeho stará kočka, již špatně viděla, během jejího toulání mezi knihovnami shodla. Dědeček čiperně tu knihu zvednul, na něm byl název knihy „ Hluchoslepota“. Prolistoval si knihu a hlasitě přemýšlel:
„Dosud jsem si myslel, že být slyšícím, či úplným zdravým, tak můžu mít všechno. A být neslyšícím anebo lépe být hluchoslepým je vlastně to, co něco já nemohu mít, a tím je mít dvojnásobný hmat. Určitě proto dovede lépe předvídat tlak táhnutí řepy a tak to nám lépe a přesněji půjde.“, navrhl tedy „ Jdeme takového člověka najít.“
Vstal a šel ven. Jak otevřel dveře, lekl se s udivením. Protože před ním stál sám hluchoslepý chlapec. Avšak nedovedl s ním komunikovat. Starší paní naštěstí ovládala Lormovu abecedu a ptala se ho tímto způsobem, jak na to přišel, že ho potřebují. Odpověděl jí s úsměvem, že ho pozvala stařečkova slepá kočka, jak se spolu již léta kamarádíme. Řekla to tlumočníkovi jejím jazykem a tlumočník dědečkovi.
„To jsem ale nevěděl! Hm, dobrá věc, dobrá věc…no, další věc, kterou já mít nemohu.“ pokyvoval děda, „jde se na řepu!“
Vyšli ven, hluchoslepý je nestačil a kráčel jiným směrem než oni. Ale naštěstí stařena si ho všimla a šli společně k řepě. Dědeček za listy řepy, za dědu babička a za ní pomocí kočky chytnul chlapec. Kočka vedle něho posadila a tlumočník vedle ní a pozorovali je, jak tahají. Skutečně chlapec dobře pocítil napětí tahu a řekl: „Teď táhnout!“
Ta řepa se sice o něco více pohnula, ale ven ze země nevytáhli. Povzdechli si, nechali toho a šli zpátky dovnitř do dědova domu.
„Co budeme dělat?“ řekl dědeček. V tu chvílí se ozvalo klepání ode dveří. Otevřel ho, spatřil malou holčičku. Holčička pocítila jinou vůni domova, než byla zvyklá a omlouvala se mu: „ Víte, já špatně vidím, spletla jsem si dům, já už půjdu dál…“
Dědeček na to rychle reagoval a řekl jí: „ Ne, to nevadí, ale potřebovali bychom tebe, abys nám pomohla, hned ti to vysvětlím.“
„O co jde?“ nedala pokoj s počkáním.
„O tahání řepy. A pojď dál dovnitř.“ pozval ji.
Holčička ochotně vešla. Sedla si. Ale již vrtěla, jak chtěla jít ven se „podívat“ na řepu. Avšak dědeček chtěl ještě se něco dozvědět o životě slepých. Šel a vytáhnul knížku o slepotě. Dozvěděl se, že i když nevidí písmenka v knížkách, ale pomocí hmatů mohou cítit určité hrbolky na papíře. To znamená, že pro každé písmenko, celou abecedu, je vytvořený určitý počet a pořadí hrbolků, dnes se tomu říká Brailovo písmo. Holčička byla moc ráda, že se o její život někdo zajímá a kývala mu, že to je tak. Navíc mu řekla, že je třeba mít v prstech správnou teplotu těla, aby mohla vůbec hmatat.
Vyšli ven, každý se do řady postavil i holčička za chlapcem a zkoušeli s nejlepší vůli vše silou táhnout. Řepa se více pohnula, ale výsledek stále stejný.
Kočka se na to nemohla dál jen tak dívat, jak jim stále nešlo a navrhla dědovi, že by na to šla, svýma prackami také jim svou silou přidat.
„Ty a malá kočka? Ale proč ne, tak pojď.“ pokrčil si děda.
A co řepa? Viditelně se již její celé tělo bylo venku, ale ještě měla v zemi hlavní kořen. Chlapec věděl, že sami na to ještě nestačí, že by bylo k nim měla přidat nějaká síla, ale jen malá. I o tom ostatním pověděl.
Všichni přemýšleli, kdo by to mohl být. Kočce napadl spasný nápad:
„ Mám kamarádku myšku, ta by nám mohla k nám přidat.“
„No, zkusíme to, ale už naposled. Už se sluníčko pomalu sklání.“ přijal děda její návrh. Stařena, jak od tlumočníka mohla porozumět, se nápad velmi líbil a těšila se, hlavně se zvědavostí, jak ta celá věc dopadne. Uviděla myšku, jak se chytla za ocas kočky.
„Tak raz dva tři a hej rup!“ všichni vzkřikli a spadli na zem i s řepou.
Všichni šťastně vešli domů a znaveně si sedli, každý po svém, na židli, na kamna i podlahu.
Dědeček se na všechny podíval a řekl jim:
„ To jsem blázen, lépe je žít s lidmi, než jen s knihami, i když mi v mnohém pomohly, ale jídlo jako řepu jste mi dali a jste mi život zachránili i když jsem zdravý jak řípa.“