Literární koutek pro neslyšící

LEFKADA

aneb
Naše uskutečněné putování na řeckém ostrově, což za to děkujeme květinovému plesu, která sehnala takový zájezd jako hlavní cenu ke tombole







manželé Lucie a František Půlpánovi




23.5. – 5.6. 2004








neděle 23.5.
Jak čas tikal, blížil se čas odchodu…a už jsme nesli věci ke busu na Nádraží Holešovice, pršelo…našli jsme cedulku Daniela travel, náš bus č. 2…a přesně v šest nastartoval a …dál, to znáte, pravidelné pauze po třech hodinách…v Rakousku (ale přece jenom něco, jedna přestávka nás ohromně překvapila svým počasím, totiž sněžilo!! a to byli pěkně velké vločky! To jsme byli blízko Alp.), Itálii…(jen pro poznámku, že naším delegátem byla příjemná mladá žena jménem Lenka a naštěstí pro nás hezky srozumitelně mluvila, tak v poho…a kdykoli, když bylo potřeba, tak za námi přišla a vše potřebné nám řekla, např. sraz a tak. ani jsme jí nemuseli vysvětlovat, co vše nemůžeme stihnout odezírat…příjemné překvapení).

pondělí 24.5.
Po probuzení nás čekala první přestávka v Itálii…kolem poledne jsme dorazili do přístavního města Ancona. A Lenka nás propustila tříhodinovou pochůzku. Ze všeho nejdříve jsme vyšli do centra a tam u kašny se najedli. Neodolala jsem, abych nekoupila opravdové olivy, tak za naši první útratu jsme je koupili. Mňam. A vyšli nahoru, kde stál krásný kostel s antickými prvky a dobrým výhledem na celý přístav…a uviděli jsme, jak naše velikánská loď již připlouvala k přístavu…a přitom jsem dostala smsku, že moji spolužáci svou obhajobu úspěšně obhájili, hurááá.





Když jsme na loď nastoupili, nás překvapila jejich luxus, koberec na zemi, křesla, zrcadla na chodbě a poschodí, kterých jich bylo osm…dále nabídky jako je restaurace, bazén, obchůdky…jakmile jsme dali věci v osmém patře do pořádku a trochu si oddechli na křesílkách, sestavené v místnosti jak v letadle, jsme hned vyšli ven pozorovat …co asi? Tíška zaujal náhradní člun především svou velikostí, tak se nechal s nim fotografovat.





A už byl večer…po neskromné, ale dlouhé, pro nás skoro zapomenuté, romantické:) lodní večeři jsme pokoušeli usnout s motorem lodě, ale nic moc…a už jsme se těšili na zítřek.


úterý 25.5.
Naše loď se přibližovala k řecké pevnině (kolem deváté hodiny ráno)…jak jsme byli nedočkaví, a ještě horší bylo, že jsme měli ještě jet busem k bývalé poloostrově, nyní ostrovu Lefkadě…ale stačili jsme nadechnout subtropický vzduch… A jak mám popsat reliéf tohoto ostrova? Jednoduše převážně hornatá….zkuste si představit např. Tatry a okolo ně ostrůvky a samozřejmě modř moře….
Konečně jsme mohli vystoupit ze sevřeného busu ve Vasiliki, no spíše hned vedle ní ve vesničce Pondi. Jak jsme byli zcela ohromeni, že skromný zářící novotou žlutý dům stál přímo u moře, hmmm…. (věděli jsme, jak bude vypadat díky ukázce v nabídce zájezdu, ale tak blízko moře…) a náš pokoj byl v prvním poschodí, sice balkón stál vlevo od moře, ale moře jsme mohli vidět 25% a zároveň lidi pokoušející surfovat, viděli jsme, že pověst toho města potvrzuje, že má nejlepší větrnost pro plachty surfu aneb jak tomu říkám poloviční křídla motýla, a hlavně krásné kopce s bohatě zeleně…co si více přát?
Jakmile jsme si podřímli a napsali svým maminkám, že jsme v pořádku dojeli, vyšli ven do vedlejšího městečka do kanceláře si získat odpovědi na naše otázky…Lenka nám ráda vše potřebné pověděla…a sluníčko zapadalo.

středa 26.5.
Jak jsme v předešlých dnech jen sedávali v autobuse a na lodi, chtěli jsme tento den věnovat jen svým nohám a chodidle. Jenže jsme moc nevěděli, kampak…buď na pláž Agiofili aneb jejich slovy „Bílých oblázků“, asi 3 km od naší vesnice aneb risknout přejít horu před naším hotelem, která po našem prvním spatření nás lákala, i když Lenka nás moc nedoporučila, že je neprůchodná cesta. Tedy František vyndal minci (českou) a řekli si, že strana Brna bude pláž a strana Lva na horu…aaa padl Lev. Och, tak vzhůru na horu…a to bylo dobře, neboť nám přinesla sice těžkou námahu, trny do noh, obtížné vyhledávání stezky, nečekaný konec široké cesty připravené k silnici, přelézání nemalých pavučin, které jsme je nechtěli roztrhat, ale krásný výhled na moře s ostrůvky jako je Ithaki…







a pak když jsme přešli horu, spatřili pastvinu, s několika domky, denní život…Potkali jsme očekávanou silnici, dát si doprava nebo doleva? Tak doleva a hledali odbočku, kam by nás dovedla dolů na 8. nejkrásnější pláž na světě Porto Katsiki s bílými skály (bílý je řecky lefkas, proto to jméno ostrova, dále od těch skal prý skočila do moře jako sebevraždu básnířka Sapfó).





Trpělivost se vyplatilo a rychle pomalu dolů (přitom jsem dostala opět smsku, že už jsme všichni jako neslyšící absolventky CNES ročníku 00/01 kromě Magdy a jedna z ročníku 98/99, třikrát HURÁ!)…a nechali jsme své oči vést do úžasu viz foto.
Čas ubíhal, lidé postupně místo opouštěli, i my, abychom byli chvíli cizopasníky auta a povedlo se nám, aspoň polovinu nás odvezla švédská rodina k vesničce Komilio. Uviděli jsme malý bílý domek s namalovanými červenými písmeny CAFÉ, před domkem seděli na dřevěných starých židličkách několik stařečků v černém…zeptali jsme je, kde je přesné cesta ke Vasiliki, zřejmě pomocí mapou…nedalo nám pokoj, abychom si nedali také kafíčko. A jaké! Malinký bílý hrníček, hodně tmavá káva a bohatě slazený…to nám jen dodalo chuť pokračovat v cestě domů, asi 12 km, i když byl večer…nějak jsme jim předvedli, že jsme hrozně rádi a oni zas se rádi nechali fotografovat.


Ve večerních chládku po silnici jsme mleli řecká slova jako chérete, kali méri, kali nighta, jásu, signómi atd. a pozorovali přitom překrásný pohled, opravdu podobné Tatrám, akorát místo jezer nekonečné moře…Stopli jsme zelené autíčko, brzy jsme zjistili, že to je italské a frr dolů s mnoha klikami a vesnici Ag. Petros domů, kam jsme padli do bleskovitého spánku.

čtvrtek 27.5.
Jak milý František pro nás objednal celodenní výlet na lodi se zastávkami na krásných ostrovech Skorpios a Meganisi, jsme ráno taktak stihli sraz se skupinkou a nastoupili na nevelkou loď a už jsme byli jak námořníci…opravdu to moc houpalo…ale neměli jsme čas s tím se zabývat, neboť krása okolí nás podmanila, fotky vše napoví….např. jeskyně ?
První zastávkou byl plážek na Skorpiosu, Tíšek plaval s brýlemi pod slanou vodou, jeho zaujalo rybičky a korále…a já ho cvakala do foťáku, jak mu zadeček vyčnívá z hladiny:).










Po hodině jsme jeli dál k druhému ostrovu a vítala nás vůně oběda. Vybrali stolek a sedli, a už přišel hbitý usměvavý číšník středního věku, typický řek a neustále nám klepal na ramenou… Tíšek věděl co objednat a já stále nevěděla co, a řek mi doporučil salát Tzatzhiki (s bílým pečivem), co je jejich typickým řeckým jídlem jako u nás knedlo vepřo a zelo a jak to chutnalo! Přibližné složení: strouhaná okurka, bílý ovčí jogurt, černý pepř, olivový olej, a hlavně česnek. Mňam. A k tomu popíjení bílého vína…
Do žáru slunce se nám moc nechtělo, ale věděli jsme, nahoře nad námi sídlí malá vesnička…i do ní jsme se pustili, a kdo se nelení, tomu se travička zelení, protože jsme chodili mezi koutky domků s typickými řeckými barvy jako je bílá, žlutá a dveře i okna hlavně s modrými rámy neb dvířky na okna…které nám poskytli stíny díky okrásných květin v květináči i citruse…

Ouha, už jsou tři hodiny, která naše loď měla odjet…a zas jsme dolů běželi a chytli jsem ho (trošku nevýhoda společného výletu, že nemůžete zůstávat na místě podle libosti…což se mi ten ostrov opouštět nechtělo…).
Naše loď se směřovala zpátky domů, ještě cestou se stavila u pláže Bílých oblázků (ještě že včera nám mince padla na Lva:)). Bloudili jsme ještě chvílí městečkem s obchůdky, s klobouky, pohlednicí…zatímco sluníčko skrze výlohy slabě zářilo oranžovou barvou.

pátek 28.5.

Dopoledne jsme měli vyzvednout objednanou pronajmu motocykl (padesátkou) Trošku jsem bál,protože jsem ještě nejezdil pořádně. Hlavně ovládání spojkou , převodem a plynem…, ale paní Lenka říkala, že je v pohodě, protože má automat, tak má jen plyn a brzdu. Překvapilo se jsem to, že má také automat jako v autě.
Tak bylo to v pohodě, jel jsem k ubytovně pro manželku Lucku, pak jsme vyrazily výlet do horské vesnici Karia.



Cesta byla dlouhá a klikatá prudké stoupání a klesání , překvapilo mně že malá motorka je šikovná, má tak dost silu, která nám veze mně a s Luckou. Dorazily jsme horskou vesnici Karia, byla pěkná vesnička, a tam prodávají spousta koberců, která je vyrobená tradičně ručně koberců, látky, výšivky…. Lucce moc líbilo, tak jsme dlouho váhali koupit kobereček, bylo to dost drahé. Na konec jsme ho koupili. Pak jsme podívali v muzeum, kde tam v chalupě měly vystaveno tradičně vyšívané ozdobné látky oboustranné!! , která dříve vyrobila postižená, která neměla jednu ruku po úrazu. Dokázala vyšívat spoustu látek výzdoby. A proto založila školu pro tělesné postižené i pro muže(úraz po válce) i pro děti.
Pak jsme jely dál po horách, jely jsme dolů k vodopádů.
Už se blížila tma, tak jsme vrátily k ubytovně.
.


neděle 30.5.
Jak v tento den bylo velkým svátkem podle církevního roku, Seslání Ducha Svatého a věděli jsme, že zdejší obyvatelé jsou velice pobožní, tak jsme chtěli vidět jejich pouť spolu prý krásný klášter. Juu, to vám byla velice dlouhá fronta aut ke klášteru a mnoho lidi i se stánky. Jedna věc nás zaujala, jejich cukrovinka. Tak např. u nás je zvykem cukrová vata, nebo kokoska, tak u nich je jakoby jakýsi sladká průhledná želé v barvě buď tmavě žluté nebo lehce hnědé a obalené různými typy oříšky nebo sezamovými semínky. Chutnalo to zajímavě, ale nějak pro nás moc měkké.
I krásný obnovený klášter jsme prohlédli…fotka napoví více.

Po obědě jsme zajeli opět na našem věrné motorce ke městu Lefkada…a to již sluníčko pomalu sklánělo…zajeli se podívat k moři (Lucie si mohla konečně vyzkoušet jaké to je fičet na motorce podle své vůle). A také jsme tam mohli spatřit typickou cikánskou putovní osadu…








pondělí 31.5.
Ten den byl pro nás jakýsi odpočinkem od našich toulek a proto jsme jen procházeli po pláži a prohlíželi surfaři, jak se s větry zápasí…a k večeru jsme si sedli ke tropickému baru a dali, co jiného, míchané koktejly..“-) a pozorovali barmana, jak elegantně míchá a podává lačným lidem.



středa 2.6.
Po našem dlouhém uvažování jsme si autíčko vypůjčili a zajeli…do hlavního města Athény!! Jen sem mohu napsat, že se sem dostat nebylo jen tak, jak silnice byly docela úzké, protože se často vedou u moře.
Ale až jsme sem dostali…za odměnu se nám vyskytla krásný nezapomenutelný obraz Akropolis se svými sloupy…mohu sem jen napsat svůj dojem: Jak chodívám na naši pražskou fakultu s výhledem Pražského hradu, tak tady podobné místo odtud na výhled, ale jako ve starověkém věku, tedy místo gotického chrámu sv. Víta na Akropolis…jiný čas…ještě dávnější…






Během dvou dnů před odjezdem (5.6.) jsme se věnovali poznáváním jiných často překvapených úžasných koutků břeh moří i počasí, jak za námi válil mrak… a s nimi loučili…